Jak se vyrovnat s následky mezery mezi zuby na vaše rodinné vztahy

Mezera mezi zuby není jen otázka estetiky. Pro mnoho lidí je to tichý, ale hluboký zdroj stresu, který se projevuje i v rodinných vztazích. Nejde jen o to, že se někdo stydí usmívat. Jde o to, že se lidé začínají vyhýbat blízkosti, přestávají fotit se s rodinou, nebo se dokonce vyhýbají většině sociálních situací - i těm, kde by měli být nejvíc doma: u stolu s dětmi, při oslavách, nebo při polibku s partnerem.

Mezera mezi zuby - když se vám nechce usmívat

Stačí jedna mezera mezi horními řezáky, a už se můžete cítit jako cizí ve vlastní rodině. Dítě se zeptá: „Mami, proč máš mezeru?“ Partner se zasměje, ale ne tak, jako když se směješ s někým, koho miluješ. Rodiče si říkají: „To je jen vzhled, nic víc.“ Ale vzhled je v tomto případě větší než jen vzhled. Je to signál, který vaše tělo posílá - „nejsi dost dobrý“ - a ten signál se přenáší na všechny, kdo s vámi žijí.

Nejde o to, že by mezera byla nějaká vada. Mnoho lidí má mezery a žije bez problémů. Ale pro některé je to jako neviditelný štít, který brání blízkosti. Když se nechcete nechat vyfotit, když se vyhýbáte polibkům, když se při smíchu zakrýváte rukou - rodina to všichni vidí. A začnou si to vysvětlovat. „Možná se stydí.“ „Možná je to nějaká trauma.“ „Možná nás nemá rád.“ A tak se mezera mezi zuby proměňuje v mezery mezi lidmi.

Co dělá rodina, když se někdo zavírá?

Když jeden člen rodiny začne vyhýbat se kontaktu, ostatní reagují různě. Někdo se stáhne - „Nechám ho v pokoji.“ Někdo se snaží víc mluvit - „Proč se tak chováš?“ Někdo začne dělat komentáře - „Však to není tak důležité.“ A všichni se cítí nejistě. Děti se učí, že tělo je něco, co se musí skrývat. Partneri se začínají cítit nebezpečně. A to všechno začalo jen tím, že se někdo nechtěl usmívat.

Nejčastější reakce rodiny je nečinnost. Předpokládají, že to přejde. Ale to nejde. Nejde proto, že se nejedná o fyzickou vadu - jde o emocionální zranění. A zranění, které se neřeší, se nezahojí. Zůstává tam. V každém tichém okamžiku. V každé fotce, kterou nevyvěsíte. V každém polibku, který se neuskuteční.

Když se vám nechce jít k zubnímu

Největší překážka není cena, ani strach z bolesti. Je to strach z toho, že se budete muset znovu představit. Znovu vysvětlovat. Znovu být ohledáván. „Proč jsi to teď chtěl?“ „Neměl jsi to dělat už před lety?“ „Nebylo to v pořádku, jak to bylo?“

Nejvíc se lidé bojí, že jim někdo řekne: „To jsi mohl udělat už dávno.“ A to je největší lží. Když jste se rozhodli udělat něco pro sebe, není to pozdě. Je to první krok. A nejde o to, že byste měli mít dokonalé zuby. Jde o to, že byste měli mít zuby, které vám umožňují být sami sebou.

Kosmetická stomatologie dnes není jen o bílých zubech. Je o tom, že se můžete vrátit k tomu, co jste kdysi měli - přirozenému smíchu. A to je něco, co rodina potřebuje víc než jakýkoliv jiný zásah. Když se vám znovu chce usmívat, rodina to pocítí jako příběh, který se zase začíná psát.

Co se stane, když se rozhodnete něco udělat?

Když se rozhodnete zavolat zubnímu lékaři, začne se měnit všechno. Nejen vaše zuby. Mění se i rodina. První věc, kterou si všimnou, je, že se znovu usmíváte. Ne jen v kanceláři. Ne jen při fotografování. Ale při večeři. Při hraní s dětmi. Při procházce.

Děti si všimnou, že se rodič nevyhýbá polibku. Partner si všimne, že se už nezakrývá rukou. Rodiče si všimnou, že se znovu podívejte do očí. A největší změna? Nikdo už neříká: „To je jen vzhled.“ Protože už to není jen vzhled. Je to znovuzrození.

Nejčastější řešení dnes není ortodoncie. Je to tenká kompozitní plomba, která se aplikuje za jednu návštěvu. Nebo jemná keramická vložka, která se přilepí za pár dní. Nebo i malé zubní bráničky, které se dají odstranit. Nejde o to, jak to uděláte. Jde o to, že jste to udělali.

Co dělat, když se bojíte začít?

Nejste sami. Většina lidí, kteří se rozhodli něco udělat, se nejdřív báli. A většina z nich říká: „Proč jsem to neudělal dřív?“

Nezačínejte tím, že si zavoláte zubního lékaře. Začněte tím, že si zavoláte někoho z rodiny. Někoho, komu důvěřujete. A řekněte: „Mám mezery mezi zuby. A nechci se už tak stydět.“ Neříkejte to jako výpověď. Řekněte to jako příznak, že chcete být blíž.

Možná vás to překvapí. Možná vám odpoví: „Já jsem to vždycky věděl. Ale nechtěl jsem tě zranit.“ Možná vám řekne: „Já jsem se toho taky styděl.“ A v tu chvíli se mezera mezi zuby přemění v most.

Co dělat, když se rodina nechce vypořádat s tímto tématem?

Někdy se rodina nechce o této věci bavit. Ne proto, že to nezáleží. Ale proto, že to pro ni je příliš bolestivé. Možná se v ní někdy někdo styděl za své zuby. Možná se někdo nechal odsoudit. A teď se bojí, že když o tom budete mluvit, otevřete staré rány.

V takovém případě nezačínejte s hovorem. Začněte s krokem. Koupíte si zubní kartáček, který máte vždycky v koupelně. Nebo si přijdete s novou zubní pastou. Nebo si necháte vyfotit ruce. Ne zuby. Ruce. A pak řeknete: „Vidíš? Tohle je já. A já se chci cítit líp.“

Nejde o to, aby vás všichni pochopili. Jde o to, aby vás někdo viděl. A když to uděláte, rodina se začne přizpůsobovat - ne proto, že musí. Ale proto, že se to chce.

Co je za tím všechnem?

Mezera mezi zuby není problém. Je to příležitost. Příležitost se vrátit k sobě. K rodině. K tomu, co jste kdysi měli - přirozený smích, který nevyžaduje dokonalost. Jen přítomnost.

Nikdy jste nebyli dostatečně krásní, protože jste měli mezery. Nebyli jste dostatečně hodní, protože jste se nechtěli usmívat. Nebyli jste dostatečně milovaní, protože jste se nechali omezit.

Teď je čas si vzít zpět to, co vám patří. Ne zuby. Ale právo na smích. Na polibek. Na fotku. Na to, že vás rodina uvidí - opravdu - a řekne: „Jsi krásný.“